Lada neboli Lonicera se ohledně názvu své značky nechala inspirovat rodovým jménem zimolezu – v jejích pletených šálách, čepicích nebo návlecích do vás zima fakt nevleze. A v podobně hravém duchu se nese celý rozhovor. Po jeho dočtení budete na “kolemjdoucí čepice” nejspíš také koukat jako na obrazy v galerii. Pletení totiž není legrace. I když…

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Jmenuji se Lada a řadu let o sobě říkám, že jsem matkou dvou malých dětí. Nedávno, během společenského tlachání na peróně, mi ale jeden vlakový průvodčí pochybovačně řekl: „Vy? Vy už přece nemůžete mít malé děti!“ Víckrát to říkat nebudu. Také se stále cítím být Pražákem. Přitom ovšem méně a méně opouštím venkov, kde je můj manžel, dvě malé děti, domeček a bezmála půl hektaru bývalého pole, které se usilovně a marně snažím proměnit v nejkrásnější zahradu východních Čech. A neměla bych zapomenout na našeho domácího ducha, poddůstojníka Herberta, nešikovného pilota Luftwaffe, který nám krade ponožky, schovává žákovské knížky a nedávno ukryl dokonce celý kávovar. A také tu jsou všude (manžel říká, že úplně všude) kila a kila přízí, plátna, papíry, barvy, jehlice, štětce, pletací stroj… Prostě spousta předmětů a surovin, které mi sežerou ten zbytek času, který zůstane, když právě nepečuji o rodinu, nepracuji na zahradě nebo nehledám něco, co schoval Herbert.
Podaří-li se mi navzdory tomu všemu venkovu zamávat, vracím se na chvíli do světa, kde mě zleva i zprava krásně ohrožují tramvaje, kde se povaluji se starými přáteli po kavárnách a kde nevadí, když je deštivý den, protože pouliční lampy se tak poeticky lesknou na mokré dlažbě.

 

Jak jste se dostala k tvoření?
Narodila jsem se jako líné dítě. Zatímco ostatní děti běhaly a skákaly, seděla jsem na zadku a kreslila. Později jsem na tetině zahrádce objevila kouzlo rostlinek, které dokážou vyrůst z nepatrného semínka. A tím byla dána má dvě celoživotní tíhnutí. Během let jsem od jednoho utíkala ke druhému, po studiu gymnázia s výtvarným zaměřením jsem trochu nevyzpytatelně zamířila na Vysokou školu zemědělskou, abych se pak v praxi od obého na čas odvrátila a s příchodem rodiny a venkova k obému opět přimknula. Nikdy jsem se však nevzdávala potřeby překvapovat, ba děsit své okolí tím, co jsem si na sebe dokázala vytvořit a obléct, ať už šitím, pletením nebo háčkováním.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Myslím, že sportovci by mě za profesionála označili. Za své výrobky si přece nechávám zaplatit, stejně jako si profesionální sprinter nechává zaplatit za uběhnutou stovku. (Zde, prosím, nepřehlédněte pozici čárky ve větě.) Raději bych ale označila za profesionála truhláře, který se truhlářem vyučil, nebo lékaře, který medicínu vystudoval. Z mých rukou tedy mohou vzejít tak akorát profesionálně vypěstované dýně… Nicméně tvorbě věnuji času hodně a věnuji ho ráda. Občas se přirovnávám k sestřičce sedmera krkavců – jak tak v rukou křečovitě svírám dokončované pončo, zatímco mě už vlečou pryč. Většinou ovšem na výlet, ne na popraviště.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Mezi tím, co představuji na Fleru, drtivě převládají pletené výtvory. Proč? Protože pro pletení mám prostě slabost. Už odnepaměti. Jsem blažená při pohledu na krásnou přízi nebo pletený výtvor, který lahodí mému vkusu. V zimě se rozhlížím po kolemjdoucích čepicích tak, jako v galerii po obrazech.

Pletení ukrývá velké kouzlo i záludnosti. Sladit tu správnou přízi se správným řešením pro mě skrývá velkou výzvu. Ne každý materiál a barva si rozumí s každým nápadem. Jiný vzor vytváří odlišnou strukturu, která může přízi ohromně slušet, nebo jí naopak uškodit. A jak to dopadne, to nikdy přesně dopředu nevíte… Pletení má vlastně něco společného s malováním. Tvoříte pomocí barev i struktury. Jenomže na rozdíl od obrazu bude svůj svetr zákazník oblékat. Takže zatímco při malování mi je akryl přítelem, při pletení se ho snažím co nejvíc eliminovat ve prospěch krásných přírodních materiálů. A tato užitná stránka výrobku mě baví.

Pletení je ale kruté k vašemu času. Ani pletací stroj vás nikdy neosvobodí od skluzu, se kterým bude realizace pokulhávat za vašimi nápady. A právě onen vynaložený čas mě nad štrikováním často trápil. Vždyť zatímco jsem týdny seděla nad svetrem, který bych si v obchodu koupila během tří minut, stihla bych udělat tolik užitečného… Když jsem se tedy rozhodla povýšit své pletení na tvorbu pro zákazníky, částečně jsem vyzrála na své výčitky.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Myslím, že typický je pro mě pouze ten okamžik, kdy z dokončeného výrobku odstřihávám zbytek příze a modlím se, abych teď všechno nezničila. A můžete si být jisti, že i takový kousek se mi už povedl. Stačí mít po ruce dost ostré nůžky a špatně koordinovat své pohyby.
Na začátku toho všeho může být neodolatelná příze, pro niž hledám uplatnění. Mohou to být náhodně pohozená přadena, která se k sobě přikutálela, a vytvořila tak lákavou barevnou kombinaci. Anebo najdu fotografii z módní přehlídky, nad kterou dumám tak dlouho, až vydumám model, který se vlastně původnímu přehlídkovému modelu ani trochu nepodobá. Naštěstí.
Pak přichází na řadu nepříjemná fáze zkušebního vzorku, jeho párání, počítání, párání a přepočítávání. Je pravda, že jednodušší kousky se občas vydaří i na první dobrou. Nicméně příze umí být potměšile záludná, takže pletenina z tenčí vlny může nakonec díky chloupkům narůst do mnohem větších rozměrů než ta z vlny silnější. Když se nad tím vším ovšem dost vyvztekám a namodlím, ať ty řady rychleji přibývají, a v závěru nepřestřihnu, co přestřihnout nemám, leží přede mnou výrobek, do kterého vkládám své naděje na úspěch.

Musím ale zdolat ještě jeden stupeň ke zlaté. Vyfotografovat výrobek tak, aby zákazníci ucítili, jak je vlna měkká, jak se na ní barvy prolínají, jak příjemně splývá. Některé kousky si přitom s fotoaparátem ne a ne porozumět. Potom nezbývá než doufat v laskavou představivost zákazníka.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Mám samu sebe. Přece jen mohu nejlépe posoudit, nakolik se výsledek setkal nebo rozešel s mým původním nápadem. A při všem respektu k synovu vkusu – ne, nebudu na čepici vyplétat hlavu Darth Vadera. Bez zpětné vazby si ale žádnou tvorbu představit nedokážu. Proto jsou pro mě tak důležití flérovští zákazníci. To oni mě občas dovedou k poznání, že ten původní nápad nebyl zase tak skvělý, jak mi připadalo. A naopak, v případě výraznějšího ohlasu mi jejich reakce dokážou připravit euforické pocity radosti.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Nemohu začít vyjmenovávat. Nikdy bych si neodpustila ty ostatní, na které se nedostalo. Samozřejmě, že může napovědět proklik na mé Oblíbené. Raději bych ale vyjmenovala všechno to, čemu se u tvůrců upřímně obdivuji. Obdivuji vlastní tvůrčí názor, který je patrný, jakmile u takového tvůrce otevřete stránku. K některým z nich mohu kdykoliv nakouknout a vím, že nálada, která se na mě z takové návštěvy přenese, mi okamžitě zpříjemní den. Obdivuji lehkost, s jakou někteří tvůrci očividně tvoří, a záplavu kreativity, která se od některých tvůrců hrne. Kdybych se nestyděla kopírovat (a kdybych věděla, jak na to), neubránila bych se touze něco takového sama vyzkoušet. A obdivuji perfektně zvládnuté řemeslo a skvěle odvedenou práci. Zvláštní slabost mám, samozřejmě, pro ty, kteří tvoří technikami, se kterými mám vlastní zkušenosti, a tak si přesně dokážu představit, co takový výtvor obnáší práce.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Nejspíš to budou moje dlouhé návleky na ruce. Jsou velmi jednoduché a přesto, obléknete-li si je, stanete se nepřehlédnutelnou. Jsou pokaždé jiné – podle toho, s jakým oblečením je sladíte. Svou nositelku přitom zahřejí i tehdy, když si v chladném dni oblékne pouhé tričko. Příze z vlny a alpaky je příjemná a prostě krásná. No a pro mě představují čistou, nepopsanou plochu, která vybízí vyzkoušet různé barevné kombinace.

Nosíte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Říkám si, jak je dobře, že moje výtvory je teď ochoten nosit i někdo jiný. Zpětně jsem si totiž uvědomila, že v minulosti jsem řadu kousků pro svůj šatník nevytvořila proto, že bych je chtěla osobně nosit. Jen jsem je prostě potřebovala vytvořit. Tím, že se tedy nyní mohu vyřádit na úkor zákaznic, můj šatník se o dost zjednodušil. Čas od času si ale dopřeji všeho nechat a uštrikovat pro sebe přesně takový kousek, jaký jsem si při ostatní práci vysnila. Anebo mě vyprovokuje výzva prodavačky, abych si v jejich obchodu vybrala ke kabátu správně sladěnou šálu…

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Ráda se věnuji snění o tom, co vytvořím. Sníte-li s otevřenýma očima, můžete přitom samozřejmě sít, sázet, přesazovat i plít, jen občas vytrhnete namísto plevele letničku a přeseknete žížalu. Ráda navštěvuji místa a prožívám okamžiky, které dokážou oslovit a inspirovat, buď krásou přírody nebo šikovností a pracovitostí lidí. Proto jsem manželovi vděčná za to, že má dost vůle přinutit mě všeho nechat a vytáhnout mě na rodinný výlet, ať se tvářím sebehrozněji.

Na druhou stranu, úžasná místa a inspirativní okamžiky nacházím i na dosah ruky. Jednou se určitě naučím získávat inspiraci i v rozhovorech s našimi syny – o rozdílech mezi první a druhou generací Bentley Continental GT nebo o tom, proč světlá strana Síly používá laserové meče se dvěma kyberkrystaly, zatímco ta temná pouze s jedním kyberkrystalem.

Jak vypadá váš ideální den?
Probudím se a zjistím, že mi byla vydána všanc armáda pilných trpaslíků. Mohu je 24 hodin denně bezplatně vykořisťovat, a tak je dům konečně uklizen, zahrada zryta a všechny nápady, které nosím v hlavě, zrealizovány. Ale zpět z utopie. Můj ideální den je každý, který je aspoň tak dobrý, jako ten předchozí. A ve kterém naše kočky pokládají na terasu pouze celé, nepřekousnuté rejsky.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Velké. Jako každý rok. Do léta musím namalovat několik povedených obrázků pro letní výstavu v Pelhřimově. Levandule, která se na naší zahradě množí jak zběsilá, netrpělivě čeká na dokončení políčka, které poslouží jako domov všem novým semenáčkům. A otázka, co s nimi dál, pro mě představuje další velkou výzvu. Ve frontě na nový azyl ovšem přešlapují i šalvěje, čemeřice, orlíčky… Z polic a košů na mě vyčítavě hledí klubka, kterým jsem už dávno slíbila, že pro ně najdu co nejslušivější převtělení. Přitom si už několikátým rokem slibuji, že své tvorbě dám větší řád, budu představovat ucelenější kolekce a zboží doplním graficky vydařenými materiály. No a taky si musím pořídit ty trpaslíky.